- Pro vkládání komentářů se musíte registrovat nebo přihlásit
Těsně po smyšlené koronavirové krizi jsem opustit stěny svého domu a vyrazil do kina na více než komorní promítání nového filmu Můj otec Antonín Kratochvíl pro média. Čeští producenti v něm poskytli zpovědnici válečnému fotografovi Antonínovi Kratochvílovi, a na první pohled překvapivě, dost prostoru také jeho synovi Michaelovi.
Vyrobit precizní dokumentární záznam tak bohatého života Antonína Kratochvíla je v podstatě nemožné, takže osobní účast Antonína na natáčení byla žádoucí už i proto, že některé životní momenty nelze sdělit jen fotografií nebo vyprávěním svědků událostí, ale musíte slyšel peprného Antonína s jeho osobitým popisem průserů, pádů, narovnání, slávy a nemoci.
Nemám kredit na hodnocení filmové stránky dokumentu, protože nejsem filmař, ale co mi chybělo nejvíce byla interaktivita, děj, akce. Vždyť se točilo o světovém válečném fotografovi. Místy mi film připadá jen jako rozhovor a vytrácí se mi autentičnost, akce, napětí. Antonínovy fotografie však pomáhají tuto mezeru vyplnit, protože některé jeho fotky jsem viděl poprvé a bezpochyby svou autenticitou vytahují celý dokument z průměrnosti. Okamžitě mi na mysli vytanul dokument War photographer o americkém válečném fotografovi James Nachtwayovi a natáčení kamerou připevněnou na foťáku kdesi v Africe a Bosně. Tahle akčnost mně v dokumentu chybí.
Hluboké je také odhalení jeho soukromí, odrážející jeho hektický život, hledání a propojení se synem, u jehož narození nebyl a současné vztahové rodinné vazby. A nad tím vším se vznáší aureola nejlepšího českého válečného fotografa a zakladatele agentury VII, později ASA400. Ovšem, doplněná skutečnou osobností ne úplně skvělého táty a manžela. Otázkou pak zůstává, zda neměla spíše v dokumentu převládat jeho profesní stránka nad tou osobní. Ale to je věc rozhodnutí filmařům, osobně bych chtěl více Antonína fotografického.
Dokument je od 4. 6. 2020 v kinech a výstava v Leica gallery 11. 5. — 6. 9. 2020